Česká a slovenská psychiatrie

Česká a slovenská psychiatrie

Časopis
Psychiatrické společnosti ČLS JEP
a Psychiatrickej spoločnosti SLS

recenze

ZÁKLADY PSYCHOTERAPIE

Kratochvíl, S.


6. aktualizované vydání

Praha, Portál 2012

Česká a slovenská psychiatrie

V nakladatelství Portál vychází již šestá aktualizace Základů psychoterapie od prof. Stanislava Kratochvíla. Dnes je to již klasická kniha, ze které čerpalo a učilo se několik generací našich psychoterapeutů. Však o Stanislavu Kratochvílovi s úctou a láskou říkáváme, že je to vpravdě otec všech nás, kdo se tak či onak psychoterapií zabýváme. Několikrát jsem se však také setkal i s lidmi mimo obor, kteří s prospěchem a se zájmem v této knize četli. V této souvislosti musím hned dodat jednu důležitou věc. Kratochvílova kniha je psaná mimořádně srozumitelně a pěkně česky. Tím myslím to, co ale sám prof. Kratochvíl také v knize komentuje; že totiž je dnešní slovník psychoterapeutů namnoze přehlcen cizími výrazy, pro které existují přirozené české ekvivalenty. Důvodů by se jistě našlo více, ale jedna z  prvních asociací je o tom, že je v tom snaha se odlišit, zvýraznit a snad i  působit "vědecky".

Jako vše, tak i psychoterapie se vyvíjí a je třeba na to reagovat. Stanislav Kratochvíl to vše s mimořádnou pečlivostí sleduje, a tak se text průběžně rozšiřuje a zpřesňuje. Můžeme si tak všimnout, jak se např. rozšiřuje aplikační oblast kognitivně-behaviorální terapie: původně až strohé, racionální a direktivní pojetí behaviorálních intervencí je dnes obohacováno konceptem "všímavosti" (mindfulness), která má vazbu na buddhistickou psychologii.

Struktura knihy ovšem zůstává stejná, resp. podobná, což je výhoda při hledání informací a orientování se v tématu. Proto ani není příliš smysluplné procházet v této naší recenzi jednotlivé kapitoly. Výklad se zcela logicky odvíjí od definičních úvah přes přehled současných směrů a metod v  psychoterapii ve světě i u nás (včetně Slovenska) až k tématu výzkumu v  psychoterapii.

Čtenář, který není podrobně seznámen s předchozími podobami knihy, si nemusí povšimnout někdy výraznějších, jindy jen drobnějších úprav. Není nijak podstatné je zde všechny procházet. Jsou zakomponované do hladkého toku výkladu. Snad jen jako příklad zmiňme Kratochvílovo vysvětlení teorie vztahové vazby (attachment) a psychoterapie poruch tohoto klíčového osobnostního mechanismu; nově se také autor dívá na tzv. mentalizaci a na terapii na ní založenou; vrací se také k názorům Aarona Bečka a práci s kognitivními schématy atd.

Kratochvílovy Základy psychoterapie nejsou pochopitelně jedinou takto zaměřenou příručkou na našem trhu. Její místo je ovšem jedinečné a svým způsobem nezastupitelné. Důvodů je hned několik. Je to kniha přehledová. Najdeme v ní základní informace o většině toho, co se v psychoterapii děje u  nás i ve světě. Jistě, autor ani při nejlepší vůli nemůže popsat vše; vždyť, jak tvrdí některé přehledové studie, existují dnes více než čtyři stovky psychoterapeutických škol a směrů, větších i menších. Ty původní velké se až překotně štěpí a dělí. A i když všichni jejich zastánci a představitelé svorně tvrdí, že směřují vlastně ke stejnému cíli, tedy pomoci klientům a pacientům kvalitně žít, konkrétní postupy k tomu se liší. Nebudeme si zastírat, že v  pozadí jsou mnohdy i komerční zájmy a osobní prestiž.

Kratochvílova kniha nás tedy provede vším podstatným. Text je proložen ilustrativními fotografiemi, ať už jsou to tváře slavných terapeutů, anebo situační momentky. Osobně mám tuto knihu rád i z dalšího důvodu. Autor ji píše v první osobě singuláru a výsledkem je dojem jakéhosi autentického setkání, snad příběhu a pocit, že autor má o nás, čtenáře, živý zájem. Ale vždyť o to také jde v každém kvalitním vztahu, který je i základem pořádné terapeutické práce! Spolehlivý, živý vztah mnohdy přináší až nečekané pozitivní výsledky…

Vítám tedy nové vydání Základů psychoterapie a všem, kdo knihu vezmou do ruky, přeji krásná setkání s tématem i se Stanislavem Kratochvílem.

doc. PhDr. Jiří Šípek, CSc. et Ph.D.


Celá stať v dokumentu PDF
Čes a slov Psychiatr 2013;109(1): 42

Zpět