Česká a slovenská psychiatrie

Česká a slovenská psychiatrie

Časopis
Psychiatrické společnosti ČLS JEP
a Psychiatrickej spoločnosti SLS

úvodník / editorial

AUTONOMIE PACIENTA

MUDr. Jan Tuček, Ph.D., LL.M.

Psychiatrické oddělení, Nemocnice České Budějovice, a. s.

Psychiatrie je obor, jehož postavení mezi jinými obory medicíny klade významné nároky na práva pacientů. Práva duševně nemocných při poskytování zdravotní péče se dostávají do popředí a v posledních letech je možné vypozorovat výrazný posun ve prospěch respektu k jejich individualitě a jedinečnosti.

Vztah mezi lékařem a pacientem se v průběhu doby zásadně měnil. Vlastní výraz pacient pochází z latinského slova pati, které znamená něco podstoupit nebo trpět, označovalo roli a postavení nemocného jedince. S postupem doby začali pacienti zaujímat jinou, aktivnější roli, než která je obsažena v původním smyslu slova pacient. Trvalo dlouhou dobu, než se paternalistický vztah změnil ve vztah partnerský, ve kterém pacient zaujímá rovnoprávné místo v  rozhodovacím procesu o své tělesné a duševní integritě. Rostoucí autonomie pacientů přinesla i nové výzvy v zákonných úpravách tak, aby jednak byla jejich autonomie respektována, jednak aby v situacích, kdy pacient není z  jakéhokoli důvodu kompetentní za sebe rozhodovat, byly chráněny jeho zájmy.

Tím jsou kladeny nové výzvy nejen pro zdravotnický personál, ale i pacienty. Stále více je kladen důraz na individuální posouzení schopností jednotlivce pochopit poučení, které je mu podáváno. Úkolem zdravotnického personálu je být schopen rozlišit, v jaké míře je pacient, kterého má ošetřovat, kompetentní rozlišit význam podávaných informací a důsledky léčebného zákroku.

Podle občanského zákoníku osobnost člověka vnímáme jako chráněnou sféru zahrnující mimo jiné jeho přirozená práva, život, důstojnost, zdraví, soukromí, integritu a další. Každý musí ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého a nikdo nesmí zasahovat do jeho tělesné a duševní integrity bez souhlasu jiného zákonného oprávnění. Zásah do osobnosti člověka je tedy nezákonný a  protiprávní, ledaže se prokáže, že ten, kdo do ní zasáhl, k tomu měl postačující oprávnění. Zdravotní pracovník je svou odbornou výchovou, vzděláním i zkušenostmi veden, aby nemocného léčil. Pokud pacient léčbu odmítá a jiné zákonné ospravedlnění pro léčbu chybí, jde pro něj často o  traumatizující zážitek. Svoboda jednotlivce v sobě nese možnost, že svým neuváženým chováním si přivodí újmu vlastnímu zdraví nebo životu. Provedení zákroku bez řádného právního důvodu je neoprávněné, i kdyby to bylo z  lékařského hlediska opodstatněné a pacientovu zdravotnímu stavu dle obecného mínění prospěšné.1

Vědomí, že kromě specifických situací definovaných zákonem, kdy může být péče poskytována bez souhlasu pacienta, nejsme oprávněni léčebně zasáhnout, je nejen pro zdravotníky, ale i pro rodinné příslušníky nebo okolí pacienta často obtížně přijatelné.

Zákonná úprava nám sice umožňuje v definovaných situacích zasáhnout bez souhlasu pacienta, ale nelze očekávat, že postihne všechny oblasti, které se v  naší praxi mohou vyskytnout. Dobrá znalost zákonných možností a hlavně trvalé vzdělávání v právní problematice nám může pomoci porozumět principu respektování autonomie pacienta a dát ji do souladu s medicínskou úvahou o  prospěchu námi zvoleného postupu.

Literatura

Celá stať v dokumentu PDF
Čes a slov Psychiatr 2022;118(2): 57

Zpět