Česká a slovenská psychiatrie

Česká a slovenská psychiatrie

Časopis
Psychiatrické společnosti ČLS JEP
a Psychiatrickej spoločnosti SLS

diskuse

KRITICKÝ KOMENTÁŘ K DĚJINÁM PSYCHOLOGIE

Část I - Dějiny psychologie

Nabízí se srovnání dvou knih stejného názvu: v roce 2000 vyšel český překlad obsáhlého vyprávění o historii psychologie od Američana Mortona Hunta (původní vydání v angličtině The Story of Psychology z r. 1993) a šest let nato nakladatelství Grada publikovalo první vydání Dějin psychologie od české psycholožky Aleny Plhákové.

Tento můj dopis navazuje na recenzi, kterou napsal na první vydání knihy od A. Plhákové prof. PhDr. Jan Vymětal. Jeho pochvalná recenze vyšla v Č. a Sl. Psychiatrii 2008 č. 1. S jeho pozitivním hodnocením vcelku souhlasím. Překvapilo mě však jedno jeho opomenutí: už první vydání Plhákové Dějin psychologie obsahovalo závažnou chybu, o které ve Vymětalově recenzi není ani zmínka.

V čem je hlavní chyba autorky Dějin psychologie? V tom, že ve stati 15.3.1, nazvané "Kritika klinické psychologie" (s. 351-353), opřela svou "kritiku" o názor dvou zjevně předpojatých autorek R. Hare-Mustin a J. Marecek (dále jen HM) z hnutí tzv. "Kritické psychologie" (dále jen KrPs). Autorky se sice vydávají za "klinické psycholožky", avšak o jejich psychologické kvalifikaci lze vážně pochybovat. Sám jsem na jejich chybu upozornil doktorku Plhákovou obsáhlým soukromým dopisem. V dopise jsem jí výslovně doporučil, aby v event. dalším vydání tuto stať vypustila, nebo - kdyby se toho nechtěla vzdát (kdoví proč?) - aby ji nahradila přijatelnější formou. Doporučil jsem jí např. jiný, vstřícněji koncipovaný článek rovněž od autorů z hnutí KrPs, konkrétně od S. Austinové a I. Prilleltenského (viz níže). S politováním konstatuji, že mého kolegiálního doporučení Alena Plháková nedbala a celou stať 15.3.1 téměř beze změn zopakovala ve druhém vydání svých Dějin.

S názory autorek HM se Plháková evidentně ztotožňuje, přestože musela vědět o jejich zásadní chybě. Ta jejich chyba je v tom, že HM celou oblast psychiatrické diagnostiky (včetně DSM a MKN) nepřisuzují po právu lékařským oborům (speciálně psychiatrii), ale nesprávně ji přisuzují psychologii. Jak všichni víme, toto je hrubý omyl. Snad i A. Plháková - podobně jako naprostá většina psychiatrů a klinických psychologů - něco ví nebo aspoň tuší o centrálně organizované, vysoce odborné a léta trvající mezioborové diskusi, která předcházela nedávnému vydání DSM-5 a dodnes pokračuje na konferencích, kongresech a v odborném tisku.

Velká část zmíněné diskuse se soustřeďuje na téma "kategoriální versus dimenzionální modely poruch osobnosti". Problematika osobnosti (v normě a v patologii) patří v teorii i v aplikacích jak do vědecké psychologie, tak do klinické medicíny, především do psychiatrie a klinické psychologie. Proto se celosvětové diskuse na uvedené téma zúčastňují stovky kvalifikovaných odborníků - psychiatrů i psychologů. Jmenujme alespoň některé z nich: Widiger, Wiggins, Livesley, Millon, Fiedler, Cloninger... V této souvislosti třeba připomenout, že do světové historie aplikací psychologie v nápravné pedagogice a v klinické medicíně se výrazně zapsal tzv. Boulder Model (viz Amer. Psychologist, Feb. 2000: Boulder at 50).

Závažnost chyby A. Plhákové je dána tím, že se tak stalo v její knize Dějiny psychologie, kterou vydavatelství Grada propaguje a katalogizuje jako učebnici vysokých škol. Volba HM, za jejichž názory se A. Plháková skrývá, překvapuje také proto, že sama byla olomouckou univerzitou koncem 60. let jmenována docentkou pro obor klinické psychologie a pravděpodobně na návrh téže univerzity získala od dřívějšího presidenta ČR titul profesorky.

Psycholožka Plháková je nesporně pilná a inteligentní žena a je mi líto, že neuplatnila svůj "kritický" přístup tam, kam by se eventuálně hodil, tj. v odborném diskusním fóru, např. v časopisu Čs. psychologie. Zcela jistě však do učebnice nepatří chyby, jakých se v jejích Dějinách dopouštějí HM. Bližší doklady jejich závažného chybování obsahuje část II tohoto dopisu.

Předtím však ještě uvedu pár informací k té druhé, tj. Huntově knize. Ta má v porovnání s knihou Plhákové dvojnásobný počet stran (700) a autor v ní zužitkoval svou publicistickou zkušenost. Kniha nejen orientuje v historii, ale vzbuzuje zájem o obory psychologicko-psychiatrické (to je Vondráčkův termín), čili plní funkci především motivační. Její přednosti ocenil psycholog Václav Břicháček (1930-2010) ve své moudré úvaze v časopisu Vesmír (79, 591, 2000/10):

"Huntova monografie svědčí o současném vývoji psychologie. od velkých a zobecňujících koncepcí k dílčím studiím. Platí to i o jednotlivých odvětvích (psychologie vývojová, klinická, sociální). Hunt napsal dobře čitelnou knihu, která není objektivními dějinami myšlenkových systémů, ale je vyprávěním příběhu psychologie. U většiny známých psychologů najdeme jejich životopisy a události, které pravděpodobně ovlivnily styl jejich myšlení i bádání. Nechybějí ani poněkud humorné stránky jejich životů" (zvýraznění JS).

Břicháček se zamýšlí také nad Huntovým odhadem perspektiv celého oboru. Zabývá se převážně profesionálními otázkami, grantovou politikou a etickými problémy výzkumu. a shledává tuto partii jako ´nejslabší´. "Očekával bych spíše úvahy o metodologii současné psychologie. Naději vidím v longitudinálních projektech. Postrádám úvahy o transdisciplinárních pohledech na člověka a dnes velmi diskutovanou otázku psychologických aspektů globalizovaného světa." Takové je Břicháčkovo pojetí recenze, v níž jsou vyvážené klady i zápory díla.

A při vzpomínce na Václava Břicháčka, jehož moudrost nám dnes chybí, se vracím k té olomoucké profesorce Aleně Plhákové. I její Dějiny jsou užitečné, stránkově poloviční, avšak přehledně informující, snad i vědomě (subjektivně) usilující o spravedlnost. Je přirozené, že autorka svým místy vyhraněným postojem provokuje k diskusi, vzdělaného čtenáře svým stanoviskem občas udiví apod., což může být žádoucí; jenom je otázka, patří-li to do učebnice. Co však do učebnice určitě nepatří, to jsou údaje nebo soudy, které jsou v logickém rozporu s pravdivou skutečností.

Nejprve upozorním na diskutabilní výrok více méně formální povahy a až potom, v části II tohoto dopisu, předložím doklady autorčina pochybení v té druhé, odborně mnohem závažnější "kauze".

Už v předmluvě k prvnímu vydání knihy čteme tuto větu: "Je vlastně záhadou, proč čeští psychologové tak dokonale zaspali a obvyklé dvacetileté zpoždění za vývojem světové psychologie tentokrát zvýšili na čtyřicet let." (2. vyd., s. 13).

Je to opravdu záhada? Že by autorka nevěděla, jak na tom byla česká psychologie v období oněch 40 let? Inu, bylo jí šest let, když totalita začala; čili byla teprve před svou odbornou kariérou. Je možné, že tu totalitu raději sama zaspala, aby se probudila až ve volnějších poměrech? Jaká je vůbec historie té jí preferované KrPs?

Počáteční rozpaky a později také náznaky výhrad a popírání rodící se "vědecké", tj. experimentální psychologie se datují od 19. stol. Zopakujme jen ve zkratkách hlavní historická data z tohoto raného období. Jsou to: odpoutání od filosofických koncepcí; spojení s fyziologií (H. Helmholtz); Fechnerova psychofyzika... - a hlavně je to historická osobnost Wilhelma Wundta. Ten sice jako mladý začal výzkumem smyslového vnímání, ale záhy odhalil význam svérázného přístupu k lidské psychice, který nazval introspekcí, "Wundtovská introspekce je přesná, vymezená a kontrolovaná; omezuje se na jevy," které Wundt nazývá ´elementy´ psychického života. Introspekce je významnou součástí mnoha experimentů ve Wundtově laboratoři, jako je zkoumáni reakčního času a vnímání časové dimenze vůbec - viz Huntovy Dějiny psychologie 2000 s. 134, nebo Wundtův původní Úvod do psychologie z r. 1911 (č. překlad od J. Kubálka 1923, kap. I s. 1-23) - experimenty s elementárními zvukovými podněty vysílanými metronomem. Atd. - Je vcelku pochopitelné, že takovéto pojetí psychiky vyvolávalo nesouhlas v kruzích náboženských nebo v materialistických koncepcích filosofických.

Samo hnutí KrPs se zrodilo v atmosféře idejí revoltujících studentů na konci 60. let minulého století v Záp. Berlíně. Tam se totiž přestěhovala bývalá východo-berlínská univerzita, pak přejmenovaná na Freie Univ. Berlin. Ideologie KrPs slibovala předcházet poruchám duševního zdraví prostřednictvím sociálních změn. Roli tu sehrála Marxova kritika politické ekonomie a z odborných publikací především sofistikovaná díla Klause Holzkampa, navazujícího na Leonťjevovu kulturně-historickou psychologii, Seveho teorii osobnosti a další, spíše ideologické než teoretické předpoklady. Výjimku snad tvoří Holzkampovy příspěvky k metodice výuky (např. učení mimo třídní učebny). Mimochodem: prof. Plháková ve svých Dějinách psychologie K. Holzkampa vůbec nezmiňuje, ač bývá pokládán za teoretického zakladatele KrPs a určitě je mnohem významnější než Plhákovou preferované HM.

Přesto si položme otázku: co měla autorka na mysli, když srovnávala náš vývoj s vývojem světovým? Nemusela to totiž být ta psychologie mainstreamová (tento výraz užívá hnutí KrPs pro běžnou akademickou (univerzitní) psychologii, jak se dnes pěstuje ve většině civilizovaných zemí světa). Mohl to být i její protiklad, tzv. psychologie kritická (KrPs). Tuto možnost chápání perspektivy světového vývoje jako "naděje do budoucna" budeme demonstrovat na příkladu poruch osobnosti (PO) v následující části našeho dopisu.

Část II - Absurdní výklad poruch osobnosti

Má snad dosvědčovat "nadějnost" KrPs výklad poruch osobnosti (MKN 10, 2006), jak jej podávají autorky HM, s nimiž se ztotožňuje prof. Plháková?

V Dějinách psychologie Plháková poučuje čtenáře o údajných nespravedlnostech klinické psychologie (!). Autorka dvojnásobně chybuje tím, že příznaky tendenčně vybraných a mylně pochopených poruch osobnosti (1) - hrubě zneužívá k pomlouvání de facto psychiatrie, ne psychologie (2)! Sledujme její text dále:

Podle autorky - v duchu tzv. KrPs - prý zaměření na jednotlivce coby nositele duševních poruch "vede k přehlížení úlohy sociálních podmínek při jejich vzniku." (3) ... Autorka pokračuje: "Konvenční medicínský přístup dále nereflektivně přijímá určité normy a ideály současné západní kultury včetně jejího důrazu na autonomii, osobní identitu, finanční nezávislost a realizaci individuálních výkonových ambic." K těmto citacím převzatým od autorek tzv. "KrPs", přidává svůj vlastní objev: prý "nalezla" diagnózu jež je "zřejmým projevem orientace západní kultury na výkonnost a autonomii". (4) - Nalezenou diagnózou je "závislá porucha osobnosti" (F60.7), k jejímž symptomům patří podle MKN 10, 2006, s. 165:

- povzbuzování jiných lidí nebo dovolování jim, aby za jedince přebírali odpovědnost.

- podřizování vlastních potřeb jiným osobám, na nichž je jedinec závislý.

- neochota vznášet i rozumné požadavky na osoby, na nichž je jedinec závislý.

K tomu autorka ironicky poznamenává: "Skutečně závažná patologie. Vždyť výše uvedenými vlastnostmi se vyznačuje mnoho laskavých manželek a matek. Pozoruhodným ´symptomem´ je zejména povzbuzování jiných lidí."

Takové formulace překvapují u kvalifikované klinické psycholožky. Autorka by si měla přečíst aspoň pár řádků třeba ze Smolíkova původce (2002, s. 358): Poruchy osobnosti "představují extrémní nebo výrazné odchylky od způsobů, kterými průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí, a zvláště utváří vztahy k druhým." Cožpak právě k těm výrazným odchylkám patří "mnoho laskavých manželek a matek"???

Domnívám se, že posuzovaná kniha v důsledku autorčiny chyby stigmatizuje psychiatrii. Ve hře není jen pověst naší současné psychiatrie a klinické psychologie, ale také nadnárodních (světových) institucí, včetně WHO; právě pod jejich kompetenci spadá např. DSM a MKN. Není důležité, že se autorka Dějin psychologie opírá o ("skrývá" za) dvě okrajové autorky takzvané "KrPs"1 ; důležité je, že tak činí v knize, kterou její vydavatelství (Grada) propaguje a katalogizuje jako učebnici vysokých škol (!). Autorka je nesporně pilná a inteligentní a je mi líto, že svůj kritický postoj neuplatnila tam, kam patří, to jest na odborném diskusním fóru, nejlépe mezi příslušnými specialisty.

S názory jmenovaných autorek se A. Plháková evidentně ztotožňuje, přestože musela vědět o jejich chybě spočívající v tom, že celou oblast psychiatrické diagnostiky (včetně DSM a MKN) nepřisuzují psychiatrii, ale psychologii.

Závažnost chyby je dána tím, že tak činí v knize, kterou vydavatelství Grada propaguje a katalogizuje jako učebnici vysokých škol. (Volba neznámých autorek překvapuje, neb -jak jsme již uvedli výše - autorka byla olomouckou univerzitou jmenována docentkou pro obor klinické psychologie.)

Autorka je nesporně pilná a inteligentní a je mi líto, že svůj kritický postoj neuplatnila tam, kam patří, to jest na diskusním fóru.

Jako jeden ze zakladatelů klinické psychologie v posledních desetiletích pozorně sleduji organizovanou, vysoce odbornou a léta trvající diskusi, která předcházela vydání DSM-5. U autorky Dějin psychologie překvapuje, že - ač je klinickou psycholožkou - zjednodušeně, naivně a většinou zcela mylně interpretuje symptomatiku poruch osobnosti (Personality Disorders).

Autorky HM, o něž se Plháková opírá, podezírám z tendenčního zneužití diagnostiky poruch osobnosti (PO). Závažné argumenty proti jejich zneužívání jsou následující:

- PO nejsou nemocí, jsou to vývojové odchylky (bio-psycho-sociální deviace), čili v principu nejsou léčitelné. Cílem diagnostiky PO nemůže být tedy léčit postižené; účelem taxonomie PO je mj. získat objektivní základ pro systematický výzkum: psychiatři a kliničtí psychologové (ti spolu s odborníky na vývojovou psychologii a psychologii osobnosti) zkoumají příčiny vzniku PO (jejich různorodou etiologii) a hledají možnosti jejich osobní a sociální adaptace.

- Evidovat (diagnostikovat) osoby výrazněji postižené některým z typů PO má i za nemožnosti "vyléčení" dobrý smysl: optimalizovat možnosti adaptace. Je to jak v zájmu rel. životní pohody a bezpečnosti osob samých, tak i v zájmu jejich spoluobčanů - celé společnosti. Taxonomický systém PO má význam nejen pro resort zdravotnictví (včetně nezbytné zdravotnické dokumentace), nýbrž i pro řadu orgánů spadajících pod jiná ministerstva, často pod (zastřešujícím) odborným označením "personální výběr a rozmisťování".

- Odborná diagnostika PO je často vyžadována v soudnictví, hlavně prostřednictvím soudních znalců - psychiatrů a event. též psychologů.

- V oblasti prevence aktuálně nabývá na stále větším významu agenda týkající se vydávání řidičských průkazů (rychlé automobily řízené osobami s výraznou agresivitou, nebo řízené osobami s emocionálně vysoce labilní osobností atp.).

- Neméně významná je současná a perspektivní agenda, vztahující se k povolení vlastnit střelnou zbraň a obsluhovat stroje či zařízení s vysokým rizikem zdravotního poškození. Atd.

Pozn.: Těžko řešitelné problémy vznikají v demokratických režimech, kde nabývá na mimořádném významu spolupráce klinických psychologů se sociology, sociálními a dalšími specialisty z humanitních oborů. Částečnou záruku lidských práv a svobod (i přes četná nezbytná omezení) poskytují výchovou osvojené mravní hodnoty a také dohodnuté (a fungující) etické kodexy.

Část III - Výzva k diskusi

Zatím jsem se ubránil reagovat na případ A. Plhákové jako na klinickou kazuistiku. To, čeho se jmenovaná dopustila, pojímám jako její pochybení, nikoli jako patologii. Úroveň jejího výkladu ve většině obsahu knihy svědčí o jejích nejen zachovalých, nýbrž převážně nadprůměrných kognitivních schopnostech.

Přesto soudím, že hledisko psychopatologie lze uplatnit stejně v tomto jako v jakýchkoli jiných případech stigmatizace psychiatrie. Skvělý doklad dvojího přístupu k dilematu "emoční lehkost versus seriózní vážnost" představuje Hilského pojednání o roli dvorního šaška v Shakespearových nesmrtelných divadelních hrách (viz příslušné kapitoly v jeho Shakespearově Anglii (2020) nebo speciálně Erasmova Chvála bláznivosti a Morova Utopie - obě díla jsou z počátku 16. století).

Ostatně: jeden z předních prominentů KrPs, I. Prilleltensky má ve svých živých (humorných) řečnických vystoupeních znaky shodné s osobnostními rysy dvorních šašků: kdosi z jeho příznivců ho v tomto smyslu podobně označil.

Potřebu odlehčení z rivalitních vztahů a nabídku komplementárních a spolupracovnických vztahů signalizuje příspěvek zmíněný v první části dopisu 3. Za společné cíle je tu považováno: "omezovat až vyloučit útisk a podporovat emancipaci"; pro praxi pak jsou stanovena tato kritéria: a) akademický a konkrétně podložený input, b) porozumění a faktické činy, c) zvolené postupy a získaná data a d) jednoznačné výsledky a jejich vyhlášení.

Domnívám se, že v ČR a sousedních zemích je zájem o problematiku tzv. Poruch osobnosti (Personality Disorders) dostatečný, a proto vyzývám psychiatry a klinické psychology k diskusnímu setkání, nejlépe na mezinárodní úrovni, tedy pod záštitou centrálních vědeckých společností a organizací. Mohl by to být náš příspěvek k celosvětové diskusi. Navrhuji téma METODOLOGICKÉ ASPEKTY PORUCH OSOBNOSTI.

A na závěr dopisu připojuji citát z knihy mladých historiků o období normalizace na pražské Karlově univerzitě: "Normalizace tak skutečně uspěla v jednom ze svých hlavních cílů, totiž nejen diskreditovat, ale zároveň zevnitř poddolovat stav kritického veřejného intelektuála. Politická proměna, kterou přinesl rok 1989, na tomto úspěchu normalizace nic nezměnila. I díky tomu vykazují dominantní myšlenkové vzorce v české společnosti dvacet let po sametové revoluci tak výraznou kontinuitu s obdobím, které jí předcházelo." (op. cit., "ZÁVĚR. FF UK v období normalizace jako případová studie pozdní socialistické diktatury").4

doc. PhDr. J. SRNEC, CSc.

Poznámky a literatura

Celá stať v dokumentu PDF
Čes a slov Psychiatr 2021;117(2): 100 -102

Zpět